hover animation preload

Mami, kousnul mě had
Jiljí Záruba -

(Pátek, 18. března 2011, 12.37 hod.) Když jsme byli žáci základní školy, učitelé nám vštěpovali nenávist ke zmijím. Vedle toho, jak se zachovat, jestliže na nás zlý imperialista svrhne atomovou bombu, jsme se také učili, co dělat, pokud nás uštkne had. Zaškrtit tepnu směrem k srdci, rozříznout ránu, vycucnout jed, vyplivnout ho a hurá k doktorovi. Dodnes si to pamatuju, ačkoliv jsem zmiji za celé půlstoletí svého života na vlastní oči viděl pouze dvakrát: podruhé na lesní cestě. Vzal jsem dlouhou větev a počal hada na dálku dráždit. Snad abych užil, co jsem se v mládí naučil - zaškrtit, rozříznout, vyplivnout. Leč zmije se vztýčila, chvíli koukala, pak znechuceně stáhla ocas mezi nohy a zmizela neznámo kam.
Vzpomněl jsem si na to, když jsem dnes v korekturách dubnového Receptáře četl článek, který napsala ikolegyně Jana z iReceptáře. V článku rozebírá, jak jsou naši hadi a naše ještěrky prima, až tak prima, že jim máme pomáhat. No, jen si to přečtěte sami, článek se jmenuje Hadi, štíři a svatý Jiří a bude v dubnovém Receptáři začínat na straně 36.
Skoro se mi před autorkou nechce dodávat, jak jsme se jako kluci snažili ještěrky chytat za ocasy, a to mezi dva prsty, protože nám v hodině přírodopisu někdo nakukal, že když je ještěrka v ohrožení, odhodí ocas. A světe, div se, škola nelhala, jednou jsem to fakt zažil, zůstal mi v ruce.
A myslím, že jsme tenkrát taky některým holkám říkali ještěrky...

0 komentářů:

Okomentovat