hover animation preload

Ještě starou rašpli a končím
Jiljí Záruba -

(Úterý, 29. března 2011, 10.49 hod.) Vsadím boty, že devět z deseti čtenářů tohoto blogu netuší, jak se vyrábějí rašple. Dokonce bych řekl, že to neví ani jeden z vás všech dvou, kteří jste se sem tento týden nechtěně proklikli. Rašple je ruční nástroj na opracování dřeva, který si lze představit jako kus plochého železa s vyčnívajícími ostny, něco jako dva dny neholené strniště na bradě zralého muže. O rašplích, ale hlavně o tom, jak se vyrábějí, píše kolega Jan v dubnovém Receptáři, a to na straně 110. A je to poznání překvapující. Jak jsem poznamenal, devět z deseti by neřeklo, že se to dělá zrovna takhle.
Mám ke starým rašplím niterní vztah. Když jsem byl ještě hodně malý kluk, otec mi v dílně upnul do svěráku prkýnko, dal mi do ruky rašpli a řekl: „Rašpluj si, ať se to taky naučíš.“ A od doby mě nepřestalo fascinovat, jak se pod nástrojem prkýnko mění v cokoliv. To jsem o pár let později rašplí začišťoval vletový otvor ptačí budky, a tak se mi to zalíbilo, že když mě viděl brácha, poznamenal: „A to děláš pro špačky, nebo pro slepice?“
Dodnes rád rašpluju. Jen se s přibývajícím věkem čím dál víc vyhýbám výrazu stará rašple. Ne kvůli žalobám, ale jako by v našich očích už nebyly staré a rešple ani omylem.
Tolik tedy staré dobré rašple, tím ovšem končím s představováním článků z dubnového Receptáře a příště už jen a pouze květen. Tedy měsíc lásky, měsíc rašplí mladých, čerstvých, právě vyrobených.

0 komentářů:

Okomentovat